Směr: severovýchod
Je čtvrtek 12. července večer a stojím na konci Kopřivnice. Vyhlížím pomalovanou dodávku, která by měla přijet od Nového Jičína. Posádka? Kůs starší a mladší, prostě dokonalý kuskus. Nejedou a nejedou, ačkoli průjezd Jičínem avizovali esemeskou už před půl hodinou. Kde vězí?

Konečně telefonát – nedopatřením dorazili do Štramberka do garáží, kde má „základnu“ řada přivrženců kopřivnické plošiny – Adrian Rymel, Mira Křenek a Zdena Horák, Petr Macek alias Maťo… Další minuty a konečně se objevují. Naskakuji dovnitř, vítání, první výměna dojmů. Směr – daleký Daugavpils, důvod – semifinále ME do 19 let. Vyvádím pražské Plzeňáky z Kopru a přes Příbor se zapadajícím Oskarem v zádech jedeme na Těšín. Pro mě výprava teprve začíná, oni už mají za sebou cestu z Plzně (Milan) a Prahy (Matěj). Průtah Místkem a Frýdkem, pár vesniček a jsme u hranic. Po vysokém mostě přes Olzu a už jsme v říči „Kaczorů“, jak přezdívají bratrům Kaczyńským jejich oponenti.

Přejezd hranice je dneska skutečně formalitou, a tak hurá vpřed! Jiná zem se hned pozná na dopravním značení (i když mi to už ani nepřijde, jsem tady vařený-pečený), ale hlavně na kvalitě cest. Jestli někdo nadává na naše silnice, ať zamíří na východ. Ale i to se mění, penězovod z EU je tady vidět, staví se čtyřproudovka na Bielsko-Białou, ale zatím to je hlavně velké staveniště. Stejne záhy odbočujeme na sever na Katowice. Zastávka na vyčurání – chlapík po nás chce mince, inu co dělat, nějak se živit musí, tak ho zasponzorujeme a v duchu si vážíme našich bezplatných záchodů u pump. Usedám za volant, takže je třeba se rychle aklimatizovat – hluboké koleje od kamionů v nekvalitním asfaltu a semafory co pár kilometrů, které většinou fungují v červené vlně, prostě plynulost na houby.

Polykáme kilometry – míjíme města a vesnice, různé čtvrti i průmyslové podniky. Katowice, pak Częstochowa, pořád na sever a pak na severovýchod. Aspoň že tady je cesta čtyřproudá, i když mimoúrovňové křižování zcela vyjímečné. Posíláme SMS Partyzánovi (Pavlovi Fuksovi) kde je, ale neodpovídá. Asi je v ilegalitě. Stmívá se, Matěj spí, Milan taky zalezl dozadu a zkouší usnout, pokud to houpání na místních cestách umožňuje. Nepřetržitá řada kamionů aspoň umožňuje jet většinu času vlevo, jenom když mě někdo vehementně problikává, uhnu vpravo. Noc, další a další kilometry. Blížíme se k Warszawě, provoz houstne, přestože je už po půlnoci. Konečně tabule ohlašující polskou metropoli, ale to je teprve předměstí. Tak dál!

Jak se vyznat ve velkoměstě, když značení je víc než mizerné? Jet podle intuice a pamatovat si záchytné orientační body plus kdy člověk naposledy viděl nějakou směrovou tabuli. Docela to jde, problém nastává za Wislou. Stáčíme se na jih a to není dobře. Takže „s powrotem“. Sakrování budí Milana, přesedá dopředu, společně najdeme správnou odbočku a opouštíme hlavní město. Svoje mám pro tuhle chvíli odpracováno, jsme za polovinou Polska a v půlce cesty. Přelízám dozadu a zkouším usnout, ale jde to mizerně. Provoz řídne, ale kvalita cest jde ještě dolů. Nadskakuji a mlátím se do stropu, když se brzdí, instinktivně se musím chytat rámu postele, abych Matějovi nepřistál na hlavě. Spaní na prd, ale lepší než nic.

K sobě přicházím kolem deváté ráno, to jsme někde před Kaunasem. Vida – další pokrok. Znamená to, že se poměry na hranicích EU opět zlepšily, při vjezdu do Litvy už nechtěli vidět naše ksichty a nechali nás chrápat. Milan má zarudlé oči, a tak další střídačka. Matěj sice den předtím udělal autoškolu, ale papíry mu dají až za zhruba měsíc a nemá cenu pokoušet štěstí, navíc ať si odpočine, ještě se tím kolečkem nakroutí v budoucnu ažaž. Takže opět za volant. Kaunas za námi a monotónní Litva stále ne a ne skončit. Lesy a lesy, sem tam louka a rybníček, zatímco pole či vesnice jen vyjímečně. Přesto každou chvíli vylézají z křovin u cesty lidé, hlavně blondýnky. Zvláštní, ale moc nad tím nedumáme – odkud se berou, co tam dělají… Hlídám si rychlost, i ti největší piráti silnic, kteří nedodržují skoro nic, co do rychlosti jezdí vzorově. Důvod už znám z minulosti. Místní policie si totiž pořídila pistolové radary, a tak není problém si řidiče změřit a zkasírovat. Není úniku – záznam je ostrý, ukazuje SPZ, rychlost, čas…

Takže spěcháme pomalu, ale přece jen se dočkáme. Další hranice, tady je vidět, že dříve to bylo v rámci SSSR, protože přechod je pořád provizorka, jednoduchá závora, buňky. Co zůstává, jsou čepice oficírů s velkými dýnky, co je oproti sovětským časům civilizovaného, je rychlost odbavení. Jeden pohled do pasů a na občanku a jeďte! Do cíle je to 28 kiláků, je poledne, a tak davaj – žádné otálení, už to chceme mít z krku. Lotyšsko je sice bohatší než Litva, ale na kvalitě cest to vidět není. Tisíckrát flikovaný asfalt, krajnice z písku. Dva vlakové přejezdy po sobě signalizují město a už ho vidíme před sebou. Vlevo předsunutá barokní pevnost sloužící jako kriminál. Zdi a dráty, nepříliš povzbudivé přivítání. Pak čtvrť domků, mnohé jako z ruské pohádky, přízemní dřevěné za plaňkovým plotem, všechno pořádně sešlé. Zahýbáme na most přes Dvinu a vjíždíme do vlastního města. Na stadion! Jenže ouha, kdesi jsem blbě odbočil a už se motáme v uličkách. Projedeme autobusákem, rychle pryč! Konečně se vymotáme a teď už trefíme – u moderního nákupního střediska nalevo, mezi domky se vyloupne stadion, jeho mohutné tribuny symbolizují setkání věků. Jsme tu. Nějakých šestnáct set kilometrů, asi dvacet hodin nonstop jízdy. Zpocení, rozlámaní.

Stadion
Branka do depa je otevřená, takže hurá do plochodrážního živlu. Na dvoře a v depu je plno, o čtvrté bude trénink. Samí mladí kluci montují motorky, stačí jeden pohled, aby člověk zjistil, že drtivě převládají GM a věkový průměr je tak okolo 15 roků. Zdravíme se se známými a neznámými, ti druzí samozřejmě převládají. Je tu ale Kjastas Puodžuks, Max Bogdanov, radostně se s námi vítá i místní komentátor a v civilu kněz, který si nás pamatuje z loňska. Dorozumívacím jazykem je ruština, už proto, že zde žijí hlavně Rusové (podle propagační brožury rozdávané závodníkům cca 60 %, 15 % Lotyši a 15 % Poláci).

Pohled na dráhu – zatím na ní houby poznáme, ještě se na ní bude hodně jezdit, ale nic zásadně nového. Jak vypadá? Typická čtyřstovka (tedy něco kolem 370 metrů), dost dlouhé rovinky a široké zatáčky, barva hnědá do žluta. Mantinely dřevěné, uvnitř židatý trávník bez branek – asi tu nejsou fotbalisti. Dvě velké tribuny, které zabírají obě rovinky, ta u startu s budkou rozhodčího vysoko pod střechou, protější odkrytá. Plastové sedačky, v tomto směru prostě civilizace. Taky depo je moderní, má v rodném listě rok 2005, horší to je s dílnami. Zděné baráky vypadají omšele, duš neboli sprcha je sice moderně zrekonstruovaná, ale bordel je tam slušný, mimo jiné kvůli absenci odpadkového koše. Ten ostatně chybí v celém depu, a tak se vše nepotřebné háže do kouta nebo za boxy. Inu – orient. Co je ale tip ťop, jsou kanceláře v protějším rohu stadionu. Na loňskou GP je předělali a vypadají nejen evropsky (plastová okna a dveře, dlažba), ale i blahobytně – hlavně mohutné kožené křeslo prezidenta klubu, za které by se u nás nemusel stydět ani kdekterý manažér.

Odskakujeme si do hotelu. Je za rohem, jmenuje se Dinaburg (zkomolenina dřívějšího německého jména města). Čerstvě opravený vysoký dům mezi dřevěnými domky. Ze čtvrtého patra je slušný rozhled, akorát že není na co, panorama města není nijak úchvatné. Sprcha (sakra, neodtéká) a na chvíli hup do postele. Hele, ten variopaint na stěnách je lepivý! Pro sichr to ale moc nezkoumáme. Nějaké dvě hodiny mdlobů, tak s chutí do toho.

A už je to čtvrtá. Tělu se moc nechce, ale duch vítězí. Oficiální trénink je až zítra, v den závodu, ale budou jezdit místní a Rusi a u toho chceme být. Nepřijede sice Emil Sajfutdinov, který už se sbornou míří na družstva do Coventry, ale jsem zvědavý na mladého Lagutu a další, které znám hlavně podle jmen.

Trénink
Na staďáku už vrčí motory. Chvilku se couráme depem a pak si jdeme sednout na tribunu. Počítáme kluky na dráze – tak deset, dvanáct. Řídí to bývalí jezdci a nyní trenéři Nikolaj Kokin a Vladimir Voronkov a já bych na jejich místě asi zešedivěl. Co adeptům spidveje (jak se plošina rusky i lotyšsky nazývá) nechybí, je obrovský elán. To člověk vidí na první pohled – na dráhu se třesou, nikdo je nenutí, chtějí jezdit. Ale ta kázeň! Při výjezdech z dráhy a najíždění na ni je takový chaos, že to několikrát vypadá, že někdo někoho sestřelí. Já bych o ně přerazil praporek, ale trenér si všímá hlavně jezdíců a na protilehlé rovině vysvětluje co a jak. Prostě jiný kraj, jiný mrav.

Kluci udatně krouží, vesměs pěkně stylově. Trenér si seřadí čtveřici, poodstoupí, rozpažené ruce znamenají zelené světlo, připažení start. Za chvilku poznáváme ty nejlepší, i když jejich jména jsou nám utajena. Kdo nás ale zaujal na první pohled, byl maličký klučina. Na půllitru sotva dosáhl špičkama na zem, sotva viděl přes řídítka, ale start jak kráva a pak pořád full. Kolík od startu do cíle a solidní styl! Na zadku nápis Andrzej – mysleli jsme, že kombinézu koupil od nějakého Poláka, ale on se tak fakt jmenuje. Andrzej Lebeděv. No to je ale správný propletenec jmen! Zajímá vás věk? Dvanáct. „Ještě že zítra nemůže startovat,“ smějeme se, ale cítíme, že tohle je ta správná cesta. Začínat v tomhle věku a pokud možno na půllitru. Kdo dlouho zkysne na nějaké stopětadvacítce, jen si zafixuje špatné návyky a navíc na silnější motorce je třeba něco odkroužit, aby ji člověk dostal do ruky.

Přisedá si k nám místní mladíček. Dáváme se do řeči. Gavarim pa ruski, ukazuje, který je ten Arťjom Laguta, mladší brácha Gríši, který ho přetáhl z motokrosu na speedway a z Vladivostoku sem k Baltu. Pak z něj leze, že vlastně není místní, že je Ukrajinec. Jezdíš? Jo. Jak se jmenuješ? Kobrin. Aha, spíná mi v hlavě, Andrij Kobrin, podle médií talent, který podepsal v Gdaňsku. A tak vykecáváme. Z ruštiny, kterou Andrij už moc neumí (je mu šestnáct a narodil se po rozpadu SSSR, navíc na západě Ukrajiny) přecházíme do polštiny. Gada po polsky solidně. Je z Červonohradu, ale tam chcíp pes. Andrij Karpov mu dohodil Polsko, a tak neváhal a podepsal. Teď je juniorem u Baltu, tam žije, trénuje, má zabezpečení. Pokyvujeme hlavou – ten kluk se v životě neztratí. Skočil do hluboké vody a teď plave. Domluví se, je samostatný…

Prostě škola života, za své úspěchy děkuješ hlavně sobě. To bude platit i o místních. Věc nevídaná – na tréninku není ani jeden otec. Klukům pomáhají kamarádi nebo mladší adepti, kteří ještě nejezdí. Sami dolít, sami šroubovat, sami roztlačit. Tvrdé, ale k něčemu to bude. Andrzej přijíždí do depa, grifem hodí motorku na stojánek, shodí kolo. Zdá se mu to pomalé, mění rozetu, jde minimálně o dva zuby dolů. Našroubuje na kolo, nasadí, vycentruje, utáhne. Dolité? Fajn, škopek na hlavu a pajďom, zase na dráhu! Brutální kontrast s našimi poměry, kde fungují rodinné týmy s otci v čele. Ne že by to bylo špatné, ale kluci by měli vidět tyto poměry, aby si toho uměli vážit a „nepyskovali“ na své otce, mechaniky a sponzory v jedné osobě.

Ale dost filozofování. Mladému Lagutovi to na výjezdu dláblo, a tak skončil v kotrmelcích. Stejně i jeho brko. Hup, šup – a hup přes prkna. Přehouplo se nenápadně, jako výškař přes laťku, těsně nad, jen tolik, aby nezavadil. Smějeme se – hošan vstává a nevěří vlastním očím – motorka je fuč! Myslíme, že stroj bude na kaši, ale odvezou ho bez problémů. Práce má ale nakonec víc než dost, řídítka, rám, kolo… Prostě si mákne, musí sestavit nový kus.

To už ale odcházíme do města. Ještě chvilku pokec s farářem-komentátorem. To druhé a zájem o historii ploché dráhy nás spojuje. Donesl ukázat kopie programů ze 60. let, kdy to jezdili i naši. Ještě rozebíráme, jak to bylo s ploškou v Litvě („ještě v 60. letech k nám jezdili jezdci z Litvy“, ale jestli tam byla dráha…), zanaříkáme nad poměry v Bělorusku a mizíme.

Město
To už dorazil i Partyzán (pro nezasvěcené Pavel Fuksa) se svou ekipou a Vaculdové neboli Zdeno a Martin Vaculíkovi. Domlouváme se, co podniknem, město volá. Mladí mají program jasně nalajnovaný – spát, ale my staří psi musíme užít života a nasát atmosféru města (100 tisíc obyvatel, po Rize druhé největší v zemi). Kůsáci mají hromadu latů (1 lat = asi 40 korun, tedy pořádně tvrdá měna), tak je třeba se jich zbavit, co kdyby přišla měnová reforma . Navštěvujeme pro orientaci obchod naproti hotelu, kupujeme jeden Kahor (bulharský, lepší je moldavský, ale jednoznačně nejlepší krymský tu nemají). Obcházíme okolí stadionu, do centra se nám moc nechce, na to jsme moc utahaní.

Objevujeme ale hospodu, sestavenou z dřevotřísky. Na zahrádce je živo, pěkně vykecávají jak u nás, tak tedy jdem na věc! Musíme nasát místní atmosféru, loni jsme laťku nasadili hodně vysoko, s Matějem a Galičem jsme večerem navštívili kreposť (neboli pevnost) a vrátili se živí, zdraví a neokradení. Tak co letos? Uvnitř putyky je přítmí, dusno a prázdno, bereme tedy lavičku, objednáváme dvě pivka a jdeme sednout ven. Na verandě je plno, zaparkujeme tedy až na kraji zahrady, kousek od fára pana majitele. Co se aut týče, jsou už víc v Evropě než my. Vidět u nás v provozu starou stodvacítku není nic neobvyklého, ale tady jsme za tři dny viděli všehovšudy dva žigulíky a jednoho moskviče (a to ještě odstaveného u kraje cesty, nikoli v chodu). Zatímco pokukujeme po autě a usrkáváme pivo místní značky, obchází nás host. Teprve nyní si všímáme, že sedíme přes vyšlapanou cestičku. Sledujeme kam míří a vybuchujeme smíchy. Na konci zahrady uprostřed volného prostoru stojí kadibudka. Fakticky pravá, nefalšovaná dřevěná bouda, uprostřed kopřiv a lebedy, trochu nakřivo s plandavými dvířky. Prostě kdybych ji viděl někde ve filmu, tak si řeknu, že to filmaři přepískli, že to s tou autenticitou přehnali, že tak ve skutečnosti nemůže vypadat. Byla dokonalá. Chlapík do ní zalezl, po chvíli vyšel a vystřídal jej jiný, pak i dáma středního věku v kostýmku.

Sledovali jsme to fascinovaně. Záchody alá venkov počátkem minulého století. Je to vůbec možné? To že jsou naši kolegové v Evropské unii? Jak to mohli povolit? Co na to jejich hygiena? No bavili jsme se neskutečně. První ji šel vyzkoušet Milan. Ne ze zvědavosti, chmelový vývar účinkoval na ledviny. Sledoval jsem ho. Přišel, vstoupil do dveří, v tu ránu se chytil za nos, nasadil zhnusený výraz, vycouval a odebral se za boudu. Vrátil se už se širokým úsměvem: „To jsi nezažil, to musíš vidět!“ Posilnil jsem se dalším škopkem a šel jsem na věc. Uvnitř přítmí, smrad a bzučení much. Koukám na desku s dírou: za ní hromada hoven vymodelovaná do profilu Malé Fatry, vyšší a nižší vrcholky, na nich jako turisté sedí vypasené masařky a svačí, akorát místo tatranky ukusují rovnou ty kopce. Před dírou prozměnu pořádná čpavá bažina, jak si dny a týdny za sebou kdekdo ucvrkl na prkno ve snaze trefit ipou obloženou díru vedoucí do smrdutých hlubin. Jak si tady prokrista někdo může sednout? Nebo to dělají v podřepu? Vylezou si nahoru a čapnou? Přitom se snažím trefit se dovnitř a nezvětšit bažinu ani nepokropit Fatru, moc se nedívat dolů a udatně polykat, abych zabránil případnému rozšíření sortimentu o vlašský salát.

Přežil jsem to! Ještě si dáváme panáka na spravení chuti, místní specialitu, která ale nevoní, nechutná (ne že by byla hnusná, ona je prostě bez chuti), ale zato zbarvuje sklo zvláštní hnědozelenou barvou, která na ní ulpívá. Přezdíváme to mořidlem na nábytek. Vykecáváme s majiteli – manželi po padesátce a pomalu balíme. Přes místní klub, který vypadá jak schůzovní místnost SSM v 80. letech (umakart a stejně neútulno) se dostáváme do postele. Je pozdě, dojmů bylo dost a zítra nás čeká to, proč jsme to přijeli.

Závody
Vstáváme k desáté, trénink je v poledne, času dost. Na stadionu už je živo, vybalujeme, chystáme na přejímku. Stojíme hned na začátku vedle Poláků z Rybniku, vzpomínáme, jak byli předloni na podzim v Kopřivnici na guláši. Mezi favority nepatří, na šest postupových míst papírově řadíme místního Maxe Bogdanova, Němce Tobiase Busche a Kevina Wölberta, Martina Vaculíka a Matěje. Šestý flek beru jako otevřený – buď Laguta, nebo někdo z místních nebo prostě bůhvíkdo, komu to pojede. Ale to je zatím jenom teorie, vše se musí potvrdit na dráze.

Přejímka, papírování, prostě běžná rutina. Chystá se trenink, koukáme na dráhu, kde se válí semtam šutr. Jeden jdu zvednout, zaujalo mě, jak je kulatý. Ejhle! Je to ocelová kulička z nějakého ložiska, asi jim vypadla z toho obstarožního ZILu, který tu kropí. Průměr tak tři cenťáky, míněna samozřejmě kulička. Dostat tím jezdec do hlavy, radši ani nepomyslet. To už by byl pořádný hlavolam.

Kluci se převlíkají, jezdí se. Na oko se potvrzují teorie, Poláci nic extra, ani většina domácích. Pavel se trápí, dal těžký převod, musí se zoubky nahoru. Matěj v pohodě, ukazuje se, že pokud do dráhy radikálně nehrábnou, bude sice rovná, ale bude se odsypávat, sem tam se udělá kolej či díra. A bude se jezdit středem a venkem.

Konec ježdění, sice jsou ještě dva zkušební starty, ale tam už polovina kluků nejde. Na ovál vjíždí ZIL, kropí a rovná traverzou, ujíždí, prostě kosmetika. Koukáme na start, tribuna cloní vnější pole kromě červeného, kam pere slunko, znamená to, že bude suché a nepojede. To je špatné, Matěj odtud začíná a taky tu končí. Táta jde intervenovat k šoférovi. Spakójno, malčik, vsjo budět. Za chvíli se už kropí lajna až do nájezdu, super.

Druhá přejímka, chystání, čas se vleče. Partyzán si jde dáchnout, pak už je čas se převlíkat. Rozprava (sakra, kde ten Partyzán je, skočte pro něj rychle!) a už tu je slavnostní nástup. Potlesk ukazuje, komu se tu bude fandit: vedle domácích ovace sklízejí Rusové. Miss speedway je fakt kočka, prostě dlouhonohá Ruska šmrncnutá severskou krví. Ale už honem na první jízdu. Matěj začíná od vnitřku, start má dobrý a jede, do nájezdu pod depem má náskok deset metrů a do cíle soupeřům nadělí tak třicet. Ale to se čekalo. Fleger, Mitko ani Laguta nejsou nic extra. Maťo začíná dvojkou, Pavel neboduje, je pomalý a nejistý.

Druhá série. Pátá jízda zahajuje, Matěj má jedničku, dnes bude jezdit stále po úpravě. Čeká ho Vaculda a pak domácí a Rus. Minimem jsou dva body. Vaculík jde zvenku do čela, Matěj za ním, pak mezera a zbytek. Druhá zatáčka, Martin jede venkem, Matěj to trochu unáhleně zkouší stáhnout na lajnu. Na výjezdu se na blátíčku přetočí a sedne na zadek, o motorku se natáhnou dva zbývající jezdci. Červená světla a ani nemusíme čekat na verdikt rozhodčího Macieje Grodzkého – může to být jedině vyloučení. Čára přes rozpočet, ale zatím nic tragického, na postup by mělo stačit deset bodů a to je pořád reálné. Pavel zabojoval a dovezl dva body, uvidíme, jak dál.

Devátou jízdu má Kůsáček těžkou. Z trojky a obložen Wölbertem a Bogdanovem. Může klidně vyhrát, ale taky dovézt třeba jen bod. Na startu šok – táhne mu spojka, aby nenajel do pásky, musí vykroutit přední kolo. Jak se zastaví, Grodzki pustí pásku. Výsledkem je start za všemi soupeři. Kajocha objíždí jako nic, ale na oba favority se stihne jen dotáhnout. Ajajajaj. Přituhuje, ale ještě není vše ztraceno. Jen si už nemůže dovolit ztrácet body. Pohled do programu – ve 13. jízdě jedou čajíčci, trojka je povinností i nutností. Odstartuje od prken skvěle a s jistotou krouží na čele. To jej možná ukolébalo. Ve vinklu u depa chytá díru, ta jej natáhne, chvíli vlaje na motorce, která jede rovně do prken, pak ji dokáže složit. Dostává se zadním kolem až do vyházeného materiálu u prken, motorka se znovu zvedá, ale to už to mazácky vyvrkává a pokračuje. Kámen padá ze srdce, jenže to už se pod něj vnitřkem protáhl domácí Giruckij. Rozhozený Matěj jej nedokáže doklepnout a předjet, dokrouží druhý.

Šok, jeho přemožitel do té doby udělal jeden, nula a pád ze čtvrtého fleku. To se ksakru musel chytnout zrovna teď?! Horečné počítání. Šest bodů není moc, je třeba přidat ještě trojku a spoléhat na štěstí a vystoupení dalších, hlavně Laguty a Kajocha. Poslední série, Vaculík, Bogdanov a Wölbert mají už postup v kapse, Busch, Laguta a Kajoch na dosach, Fuksa už je mimo. 17. jízda. Matěj vyráží z červené, opere Busche a s přehledem vyhrává. To je sice hezké, ale teď čekejme na ostatní. Busch si dvojkou doplnil skóre na 10 bodů a postup má v kapse, Matěj má 9 a musí čekat na 19. jízdu, kde se utká Kajoch a Laguta. Ten má 7, Polák 8. Propočítáváme možnosti, pro nás připadají v úvahu 1. Kajoch a 2. Laguta nebo 1. Laguta a 3. Kajoch, to by Matěj šel do rozjezdu o poslední postupový flek. Odmítáme dát motorku do park fermé, Milan chystá a my sledujeme.

Odstartoval Kajoch (to je pro nás dobré!), ale Laguta jde přes něj. Sakra! Naštěstí Poláka míjí i domácí Petuchov. Držíme mu palce. Polák po dráze lítá jak vítr v měchu, na předjetí nemá, jenže ve výjezdu z druhé zatáčky ve třetím kole se to domácímu zvedá a vypadává z motorky. Zastaveno, Petuchov je vyloučen a my víme, že je zle. Teoreticky ještě někdo z dvojice Lagoda – Kajoch nemusí dojet, ale tahle poslední naděje padá. Šachovnicový praporek, cíl. Postup proklouzl mezi prsty… Sedmé místo, první nepostupující, z téhle skupiny nejde náhradník. Velké zklamání, hlavně proto, že na postup suverénně měl. Jenže ty chyby byly tři a to se posčítalo.

Už jen symbolicky koukám na 20. jízdu. Jede v ní Partyzán, který naděje na postup pohřbil už dřív. A taky jde o to, jestli Kevin Wölbert udělá trojku, znamenalo by to rozjezd s Martinem Vaculíkem. Start! Rusovi na červené se to zvedá a jede rovně, spíš doprava. Partyzán vedle něj rychle klape, myška vlevo, vpravo a pak to rychle pokládá, unikl z nejhoršího, Bezščastnyj zkosil Wölberta i posledního aktéra. Dvě sanity na dráze. Pavlovi mechanici uhánějí přes trávník, ale Pavel mezitím už roztlačí stroj a dojede do depa. Dobré? Jo, unikl jsem tomu. Po chvíli se zvedá i domácí, pak i Kevin, Rusa nakládají. S takovým jménem nemohl dopadnout líp. Ale vážně, v tom to nebylo, už dřív nepůsobil nejjistěji, byl rozházený, evidentně mu chyběla vyjetost.

Opakovačka, Wölbert vyhrává, ale pak hned míří na ošetřovnu. Kombinézu má na boku od kolene až pod paži rozpáranou od háku Rusovy motorky. Co pod tím? Naštěstí nic vážného, ale fačuje se, lepí náplasti, rozjezd se nekoná. Maťo je vítězem, gratulujeme mu, upřímně mě to těší, je to sympaťák, i když zkouší mluvit pražskou češtinou. V Daugavpilsu byl na jaře na semifinále MS juniorů, ale tehdy nepostoupil. Nyní si to nahrazuje. Zdeno mi dává foťák, jdu blýsknout bednu. Bogdanov spokojen, na jaře byl na stupních Puodžuks, nyní se dostal na řadu on. Miss předává ceny, šampaňské stříká, lidé spokojeni. Čekám na Nad Tatrou sa blýská, ale nekoná se. Nevadí. I tak se pod Tatrami blýská, ještě by to chtělo k Martinovi aspoň jednoho parťáka.

Rychle pryč
V depu už je skoro sbaleno, vtrhává dorost a škemrá o suvenýry. Kluci rozdávají fotky, Partyzán z toho dělá skoro národní loterii, já aspoň některé, na něž nic nezbylo, podělím visačkami mechanik a manažér. Holky tu mají hezké. U nás je ale nálada pod psa, skoro pohřební. Vyrážíme za Vaculíky. Uvažovali jsme, že bychom mohli zamířit do Krosna na pohár Macec nebo do Žarnovice, ale teď není chuť. Rychle domů! Před námi dlouhá cesta! Ukrajujeme kilometry, ale ouha! Nějak jsme to přehnali. Projíždíme místem, kde se asfaltuje vedlejší pruh a vtom červené světlo. No jasně, benga nás změřili. Zastavujeme. Jeli jsme 89, ale na padesátce. Tys nějakou viděl? Ne. Hm, já si taky nevšiml, že by tam byla značka. Milan jde s nimi úřadovat. Po chvíli se vrací – kolik je 380 jejich peněz? Netuším, snad je jeden něco kolem desetikačky. Toliks platil? Ne, měl štěstí, zželelo se jim ho a pustili ho.

Aspoň něco dobrého. Zalézám nahoru a zkouším usnout. Opět to jde mizerně, tak aspoň odpočívat. Probírám se, když Milan vypíná motor. Chtěl dojet do Warszawy, ale už nemůže, lekají ho stíny. To znám, mě kdysi ve Švédsku hýbající se větve evokovaly představu klokanů, jak hopsají podél auta. Nejlepší zastavit a vystřídat. Takže zas je to na mě. Do Wa-wy nám zbývá necelá stovka, pomalu to ubývá. Konečně Legionowo, satelit u hlavního města. A jsme tu, už se rozednívá, takže kudy? Beru to nejdřív dolů k řece, pak prostě na pas blint napravo přes most. Trefil jsem se přesně do centra, no hurá, tak to budu mít jako vyhlídkovou jízdu, chybí mi jen průvodce: „Napravo vidíte tohle, nalevo onohle…“. Intuitivně mířím od centra a pak na jih, dychtivě čekám na první směrovou tabuli. Bloudit se mi fakt nechce. Výborně, trefil jsem se, metropole mizí za zády. A další kilometry, naštěstí s minimem kamionů.

Konečně Częstochowa, tady si už připadám jako doma. Tu se jede to prokleté finále devatenáctek, kde bude Matěj chybět. No nevadí, vynahradí si to s kluky ve finále juniorských družstev, Němci jsou k poražení, i když jedou doma. Míjí nás auto s polepem I like speedway na zadním skle, holka na zadním sedadle mává. Ale to už uháním na Katowice, Cieszyn, zastavení na hranici a via F-M a Příbor. Sjet na Kopřivnici. Deset hodin ráno parkuji před barákem, vystupuji a myslím, že jsem Česko přejel a skončil někde ve Středomoří – horko a dusno. Beru bágl a loučím se – no moc štěstí jsem vám nepřinesl. Dojeďte dobře! Čauec a neber to moc vážně, kariéra je dlouhá a vrátíš jim to.

Utahaný se šinu domů. Nevyspaný, zpocený, pomačkaný. Čtvrtek, pátek, sobota a kus neděle. Kiláků hafo. Výlet pěkný, to jo, ale po tomhle druhu cestování se mi ani moc nestýská. Za ty čtyři sezóny na Markétě jsem si toho užil dost. Takže teď si chvilku tak leda odskočím za roh do Rybniku, mám to slabých osmdesát kiláků, blíž než do Březolup. Ale jak bude zase nějaká exotika – Ukrajina nebo třeba Rumunsko, to bych si zase dal říct!